Vidět živého Chucka Berryho je povinnost

Vyprodaná Lucerna zažije v neděli koncert autora hitů Rock And Roll Music, Roll Over Beethoven či Sweet Little Sixteen


Pokud je Jerry Lee Lewis duší a Elvis Presley tělem rokenrolu, Chucka Berryho lze bez nadsázky považovat za jeho mozek.

Tuto neděli nevystoupí v pražské Lucerně pouze legendární zpěvák a kytarista, ale především jeden z nejvýznamnějších autorů světové popmusic. Charles E. Berry se narodil 18. října 1926 v jazzové kolébce jménem St. Louis. Od mládí zpíval v kostelním sboru a pozorně naslouchal všem žánrům včetně boogie-woogie, blues a swingu. Roku 1941 se poprvé objevil na pódiu - na středoškolské akademii vystoupil s písničkou Jaye McShanna Confessin' The Blues. Na kytaru ho tehdy doprovázel kamarád Tommy Stevens, který mu poté, co sklidili zasloužený aplaus i pokárání ze strany učitelů za nepřístojný bluesový repertoár, také ukázal první akordy a několik základních technik.
V roce 1952 už Chuck Berry nástroj ovládal tak dobře, že mohl Stevense doprovázet při pravidelných sobotních koncertech v Huff's Garden. A těsně před silvestrem, 30. prosince, mu zavolal pianista Johnnie Johnson, zda by se nepřidal ke kapele s názvem Sir John's Trio (později Chuck Berry Combo), která účinkovala v prestižním saintlouiském klubu Cosmopolitan. V nadaném hráči se záhy probudil rozený showman (vzpomeňme na jeho nenapodobitelnou kachní chůzi neboli "duck walk"). V té době se ještě spoléhal na převzaté skladby, ale i s nimi dokázal vyvolat skutečnou revoluci. Nedosti na tom, že propojil zemitý repertoár svého idolu Muddyho Waterse se sametovým hlasovým projevem a la Nat King Cole a T-Bone Walker - navrch se rozhodl, že skloubí hloubku černošského blues s lehkostí a přístupností bílého country. Diváci tmavé pleti si nejdříve mysleli, že se zbláznil, když ale zjistili, že se na jeho zvláštní rytmy skvěle tancuje, vzali ho na milost. Ovšem důležitější bylo, že si ho oblíbilo i bělošské publikum. Chuck Berry zkrátka pro lidstvo neudělal nic menšího, než že prolomil ledy, které bránily představitelům takzvané "rasové muziky" v úspěchu u zbytku americké populace.

Sladká čtrnáctka

Roku 1955 se ambiciózní mladík vydal do Chicaga - obhlédnout nová loviště. Zašel se podívat na Watersův koncert a po jeho skončení se Muddyho s drzostí sobě vlastní zeptal, zda neví o někom, u koho by mohl vydat desku. Watersova slavná odpověď zněla: "Jo, Leonard Chess. Jasně, Chess Records na rohu Čtyřicátý sedmý a Cottage Street." Dodejme, že u nejvýznamnějšího bluesového labelu 50. let natáčeli takoví sekáči jako Howlin' Wolf či Bo Diddley.
Prvními skladbami, které Berry nahrál pro Chess Records, bylo pomalé blues Wee Wee Hours a zvláštní mix modrých tónů a širokých kovbojských klobouků s názvem Maybellene (původně šlo o dívku jménem Ida May, ale Leonard Chess chtěl jiný slogan). Maybellene se stala prvním z dlouhé řady Chuckových hitů, vyznačujících se kromě nebývalé zpěvnosti a energie také výbornými texty, jejichž humor a slovní ekvilibristiku už po něm žádný další autor nezopakoval.
Během dalších tří let následoval jeden úspěch za druhým. Písně Brown-Eyed Handsome Man, School Days, Reelin' And Rockin', Little Queenie, Memphis Tennessee, Too Much Monkey Business a Johnny B. Goode se staly rokenrolovými klasikami, které zásadním způsobem ovlivnily nejvýznamnější umělce následujících generací včetně Beatles, Rolling Stones, Animals, Beach Boys, Jimiho Hendrixe a Erika Claptona. "V louisianskejch lesích nedaleko New Orleans žil v jedný chatrči takovej venkovskej kluk jménem Johnny B. Goode. Neuměl moc číst a psát, ale jeho kytara zněla jako zvon." Světoznámou skladbu doprovázely typické zdvojené pauzy a její chytlavý čtyřtaktový úvod dnes patří k naprostým základům rockového hraní.
Na této planetě se nachází jen málo jedinců, kteří nikdy neslyšeli nejznámější verzi Berryho písně Rock And Roll Music z alba Beatles For Sale. Liverpoolští "Brouci" taktéž přijali za vlastní nebývale intelektuální rokenrol Roll Over Beethoven, v němž si Berry utahoval z hudebních hitparád a své fanoušky donutil, aby si našli v encyklopedii, kdo to byl Petr Iljič Čajkovskij (o Beethovenovi nemluvě). Méně radosti mu asi přinesla písnička Sweet Little Sixteen, kterou záhy po jejím vydání ocejchoval nepříjemným incidentem.
V prosinci roku 1959 ho totiž obvinila ze zneužití nezletilá indiánka (bohužel ne "sladká šestnáctka", ale rovnou "sladká čtrnáctka") Janice Escalantiová. Dívka se zpěvákovi hlavně chtěla pomstít za to, že ji nenechal pracovat ve své restauraci na saintlouiském bulváru North Grand, nicméně vzhledem k závažnému provinění z dávné minulosti roku 1944 se Berry zúčastnil ozbrojené loupeže v Kansas City a z původně desetiletého trestu si odseděl tři a půl roku - byl rokenrolový polobůh poslán za mříže na další tři léta.
Je nepopiratelnou skutečností, že v Chucku Berrym se snoubí extrémně vysoké IQ, patrné z jeho díla i všedního vyjadřování, s jakousi temnou povahou, často až hraničící s úchylkou. Roku 1979 ho prezident Carter poctil pozváním do Bílého domu a měsíc nato byl hudebník potřetí odsouzen ke 120 dnům žaláře za krácení daní (dlouhou chvíli na kavalci si ovšem zkrátil tím, že rozepsal první verzi své pozoruhodné autobiografie). Kytarista skupiny Rolling Stones Keith Richards, jenž si vzal neuváženě na starost organizaci koncertu na počest Chuckových šedesátin v saintlouiském sále Fox Theater, zase s hrůzou v očích vzpomíná na návštěvu Berryho domu, v němž běželo na videu tvrdé porno.
Před čtrnácti lety si zákon na Berryho znovu pořádně posvítil a při té příležitosti u něj objevil kazety s nezletilými dívkami v sexuálních pozicích, kokain, marihuanu, zbraně a na dámských záchodcích v jeho restaurantu nalezl skryté kamery snímající návštěvnice při vykonávání tělesné potřeby.
Pověst tvrdého hocha tento zlobný důchodce potvrdil i v 90. letech na utajeném koncertě v Brně, kde si na pokoj objednal blondýnku a během koncertu z pódia vyhodil najatého baskytaristu, jenž se pouze snažil držet rytmus. V Chucku Berrym se zkrátka a dobře skrývá doktor Jekyll i pan Hyde a Praha zajisté dostane, co si zaslouží. Ale ať už to bude cokoli, půjde bezpochyby o samu esenci rokenrolu v celé jeho kráse a ošklivosti.





 

Lidové noviny, 13. 01. 2005, Michal Bystrov