Václav Moravec moderátor BBC

Ve věku dvaaosmdesáti let zemřel v úterý 26. října 2004 Zdeněk Matějček, nestor české dětské psychologie. Zdeněk Matějček, popularizátor vědeckých poznatků, jeden z prvních kritiků socialistického modelu kolektivní výchovy a také zastánce klasického modelu rodiny.

V následujících minutách vám nabídneme jeho portrét. Před námi je půlhodina otázek a odpovědí. Od mikrofonu zdraví Václav Moravec.

Teď vám nabídneme záznam rozhovoru, který několik měsíců před svou smrtí poskytl BBC dětský psycholog Zdeněk Matějček, který jsme zatím nepublikovali. Jde o rozhovor portrétní. Nejdříve ze životopisu.

Profesor Zdeněk Matějček se narodil 16. srpna roku 1922 v Kladrubech nad Labem, kde byl otec ředitelem slavného hřebčína. Jako dítě měl Zdeněk Matějček vrozenou vadu kyčelního kloubu, což mu neumožnilo, na rozdíl od jeho bratra, aby jezdil na koni. A v tomto okamžiku začal náš rozhovor. Vadilo Zdeňku Matějčkovi, že jako syn ředitele hřebčína nejezdil na koni?

Nevadilo mi to tak. Zase, když už máte toho bratra, tak ten to vynahradil tomu otci, že samozřejmě, že toto otce netěšilo, ale já jsem tím nějak netrpěl. Já jsem měl zájmů prostě jiných, představte si, to byl takový trochu dětský ráj, pro nás ty Kladruby, báječná věc. A poněvadž otec měl rád myslivost a byl to takový nejenom výborný střelec, ale myslivec a hospodář. A my jsme k té přírodě byli vedeni, tíhli, mě to hrozně bavilo. Takže já jsem si to vynahradil jinak.

To jste ani trochu bratrovi nezáviděl, že on na koni může a jezdí na něm často?

Ani ne. Já si myslím, že tohle jsem mu nezáviděl. To, ne, myslím si, že ne, alespoň tohle mě nepronásledovalo. Já jsem mohl jezdit, ale nemohl jsem, špatně jsem se držel. A prostě to nestálo za nic. Bylo to pro mě spíš utrpení. Tak, proč by člověk dělal něco, co mu nejde a co ho trápí. Tak já jsem dělal to, co mi šlo trochu z těch sportů takových, tak u nás se hrál volejbal, a to já jsem poskočit mohl, nemohl jsem smečovat, to jsem nevyskočil, ale nahrávat už jsem mohl. A v té naší vesnici, tak se tam člověk uplatnil i po téhle té stránce tělesné. Mohl jsem jezdit na kole, mohl jsem plavat a mohl jsem dělat, prakticky ten handicap nebyl tak velký, ale z toho koňského sportu mě teda vyřadil dokonale.

Jak se z pohledu dětského psychologa díváte na své vlastní dětství?

No, člověk tomu neujde, pořád nějak se vracíte a něco si připomínáte. A i teď v osmdesátce člověk pořád na to myslí. A dokonce někdy čas je, nežli možná dřív. Řekl bych takovéto klasické rozdělení roli otcovské a mateřské, že nás hodně poznamenalo, mě i bratra. My jsme se jako bratři měli rádi. Ze začátku jsme se prali jako koně. A potom jsme se měli děsně rádi. A když bych řekl, kdo byl můj nejlepší přítel, tak to byl můj bratr, když už jsme o tom přátelství mluvili. To matička, matka naše, že jo, taková jaksi hodná a laskavá a prostě takový ten dárce té citové jistoty. A otec svým způsobem přísný, řádný a prostě, který něco měl, nějaký takový jaksi v životě cíl, plán, který nás vedl. Ne, že by se o nás staral v maličkostech, ale dělalo mu radost, když jsme něco dokázali a udělali. Dovedl nás zpražit, když jsme nedokázali, že jo, čili člověk tohle to zažil. A myslím, že to pro nás mnoho znamenalo. Pro nás taky znamenalo, že v rodině byl dědeček a stará teta, kteří zprostředkovali takovou tu generační posloupnost. A já dneska, když je mi přes těch osmdesát, tak si vzpomínám na toho dědečka, kterému bylo přes osmdesát a na jeho moudrost, na jeho život, já mu dneska rozumím daleko líp, nežli jsem mu rozuměl tehdy, což je přirozené. Ale musím říct, že nás to poznamenalo v té rodině.

V čem jste mu tehdy nerozuměl, dědečkovi?

No, že jo, já jsem mu nerozuměl tak, jak dědeček, že jo, on prožil ještě válku šestašedesátou jako malej kluk, že jo, ale v takový tý chvilce, kdy na to stáří, že jo, jeho zálibám a jeho takové snaze udržet se, takhle, udržet se v kondici a být nezávislý. Třeba on si nedal posloužit u stolu. Ona to byla protivná věc. Najednou dědeček se šourá, aby si podal slánku. Kdyby řekl: "Prosím vás, podejte mi to," tak mu to každý podá, že jo, ale ne, on si musel prostě, jo, udělat věci, které si mohl udělat sám, i když těžko, tak si je sám udělal.

Vy to teď pozorujete na sobě?

Ne, já nevím. Ale rozumím tomu, že to takhle je, jo. Já bych také rád dělal, já nejsem ten, já se nešourám po stole, abych druhým kazil náladu, to snad nedělám. Někdy mi vytýkají, že jsem tvrdohlavý, že jo, tak asi jo.

A to máte v rodině, dědeček takový byl?

Dědeček takový byl, ano.

Když jste zmínil vašeho dědečka a výchovu ve vaší rodině, nemýlím-li se, vy jste patřil k dětem, které kvůli druhé světové válce nesměly studovat, nemohly studovat na vysokých školách, tak jste šel do fabriky?

Ano, k Baťovi.

Vy jste pracoval u Bati?

Já jsem byl u Bati ve Zlíně, ano, že jo, začal jsem v tom hřebčíně jako zemědělský dělník, že, což nebylo vůbec špatné. A musím vám říct, že mě vůbec nešetřili teda.

Neměl jste protekci?

Tam podřízení mého otce mě nešetřili, ale ne, že by byli na mě zlí, ale prostě dali mi pocítit, co to znamená a bylo to k dobrýmu, já jsem s k tomu některak nezpěčoval. Ale pak jsem byl u Bati, že, pak jsem zase se dostal zpátky. Já jsem onemocněl na konci války tuberkulózou, to je taky v naší rodině, bohužel, zaběhlá nemoc. A takže to se mnou nevypadalo dobře. A ten konec války jsem prožil v Kladrubech a potom v sanatoriích, jednak jsem byl na Beskydách a pak jsem byl v Tatrách, kde byla zásobovatelem /nesrozumitelné/. Takže to bylo dobré. A do té Prahy na studia jsem se dostal já až v zimním semestru toho roku 45, kdy už všichni byli pokročilí, že jo, já jsem měl takový špatný nástup do těch studií.

A co rozhodlo o tom, že, pokud se nemýlím, tak jste studoval filozofii a češtinu, měl jste být kantorem. Co rozhodlo o tom, vy jste chtěl dělat kantora?

Takhle, za normálních okolností bych dělal kantora, ale to už si někdo z vás nemůže pamatovat, že jo, 45 a potom rok 48, komunistický převrat, ale hned začaly takzvané prověrky. Takže ti, kteří měli, končili po tom roce 48, tak měli a měli být do školského povolání, v tom školství to bylo velice zlé tehdy, že jo, tak procházeli takovými prověrkami. A ty prověrky byly prostě takové, že bylo úplně jasné, kdo prochází, kdo neprochází. A upřímně řečeno, já jsem tam vůbec nešel. Já jsem si to uspořil, říkal jsem si pro sebe, že jsem si uspořil, že by mě vyhodili.

Protože tatínek byl vyhozen z čela hřebčína. Proč vadil komunistům?

Byl jednak přece jenom hodně vysoce postavený člověk v takovém malém prostředí, že vadil takhle, takhle vadilo mnoho lidí.

Přece jenom ale nebyl to kulak, hřebčín mu nepatřil?

Nepatřil, že ...

A přesto ho vyhodili.

... takovýto úředník. Ono v tom zemědělství, že jo, to bylo, že jo, tam byla, ačkoliv ve straně agrární měl asi nejnižší funkci, jaká vůbec byla, ale přece jenom se to, to byla výměna prakticky těchto lidí, kteří tam byli na vedoucích místech, tak v tom zemědělství byla velice, velice přísná. On otec nedopadl, kdybych řekl poté, on odnášel depresi takovou, pro něj to bylo hluboké ponížení, ale on se stal vlastně takovým správcem panství lichtenštejnského, potom v zahrádkách. Kdybych řekl na to, co měl potom takzvaně pod sebou a čím byl, tak by to bylo přinejmenším na té úrovni, ovšem nebyla to jeho lásky, že jo, ty Kladruby bylo jeho srdce, život, osud, prostě všechno. Ale, když to bylo s námi, tak my jako děti jsme to svým způsobem nesly taky tak, že jo, ale ono v tom bylo přece jenom i trochu jiné přesvědčení životní, nemohli jsme plouti s tím proudem, který byl, i když byl svým způsobem svádivý, že jo, tak mládež a intelektuálové, víte, předtím jaksi tíhli k té takzvané levici, že jo, tak nás hned od začátku odradilo to, co jsme zažili, nespravedlnost, prostě něco, co prostě se nesnášelo s naším takovým, řekl bych, životním pojetím.

I když vám to zabránilo pak v budoucnu dělat například profesi kantora?

To si člověk takhle neuvědomoval, jste mladý člověk, něco mi v tom zabránilo, tak mi to nezabrání ve všem ostatním. A taky mně nezabránilo. Je to možná shoda okolností šťastná, ale šťastné shody okolností a náhody se taky tak nějak dějou, někdy zákonitě, že jo.

A to jste hned poté nastoupil do Sociodiagnostického ústavu?

Ano, ano, takto, že já jsem hned nenastoupil, já jsem šel napřed na operaci s nohou, že jo, to jste se o tom defektu zmínil. Čili, po té operaci jsem se, já jsem mohl dělat, to byl takový paradox doby, to je od Havla, to jsou ty paradoxy, já jsem mohl dělat doktorát. Čili, já jsem nadále byl ve styku s fakultou, já jsem nemohl teda učit, ale mohl jsem dělat doktorát s fakultou. Takže jsem v psychologickém semináři u doktora Rameše, známého a dobrého člověka, jsem se mu svěřil se svým osudem, že tam prostě nemůžu a jestli by nevěděl o něčem. A on řekl: "Já vás pošlu do jednoho ústavu." A charakterizoval to tak, že tam jsou dobří lidé. Ne, že to je něco prostě mimořádného, zvláštního, ono se ukázalo, že to ústav mimořádný byl a pracoviště vynikající, ale mě tam poslal za dobrými lidmi. A ti dobří lidé mě přijali. A řekl: "Těm můžete říct, tím si nemusíte dělat nějaké zábrany." A já jsem si zábrany nedělal. A panu doktorovi Říhovi, který byl vedoucí, jsem vyklopil, jak jsem na tom tedy s tím kádrovým posudkem. A on viděl, že jsem tam přišel teda o berlích, říkal: "Dvakrát postižený, musíme pro vás něco udělat, zatím sem můžete chodit na stáže. A až se zapracujete, tak by se možná našlo někde místo." Poněvadž se ty sociodiagnostické ústavy tvořily ve všech krajských městech. Takže by mě někam poslal. A když jsem se zapracoval, tak jsem měl výhled na Brno. Ale mezitím se uvolnilo místo v tomto ústavu.

A to po spisovateli Ladislavu Fousovi.

Ano. Ladislav Fous odešel prostě jinam na volnou nohu, že jo, a tak. On to byl výborný člověk. Čili, já jsem to místo dostal po něm. Takže jsem vlastně už od toho roku 50 byl vlastně v té psychologii zaměstnán. Ovšem, to byla psychologie trochu jiná, než jsme se učili na fakultě. Takže jsem to musel nastudovat trochu z jiného konce.

To znamená, na fakultě jste se učili už socialistickou psychologii?

Ne, ne, ne, ale učili jsme se takovou, to byla psychologie víceméně teoretická, že jo, teorie, psychologie, dějiny psychologie a experimentální psychologie, prostě takové věci. Takže to bylo spíše proto, abyste to mohl učit, abyste mohl vykládat o tom, co je paměť a počitky. A teď najednou jsem musel vyšetřovat děti.

To znamená praktická psychologie?

A první delikventy, že jo, chlapce z dobrého pastýře, že jo, děvčata z Hodkoviček, jakpak na tom jsou s inteligencí, jakpak na tom jsou s ostatními věcmi, jakpak jsou šikovný a nešikovný, jak ten osud jejich se formoval, že jo. Čili, jsem se musel učit vyšetřovat a koukat se do rukou těm ostatním, kteří to uměli, nastudovat.

Škola života?

Škola života a byla dobrá, poněvadž ti lidé byli, jak řekl, doktor Rameš, hodní, znalí, zkušení a vstřícní. A jediný, kdo byl v té straně, byl doktor Říha. A ten nám říkal: "Vy holomci, vy se mně musíte složit na příspěvky. Já tady mám za vás odpovědnost." Neměl to lehké. Čili, on byl u komunistů, nikoliv komunista. A vypravoval o tom anekdotu. Vždycky říkal: "Víte, jaký je rozdíl mezi tímhle tím? No, to je ten, že můj dědeček byl taky u volů a nebyl vůl." Odpusťte, že jsem si přisadil.

Vy jste, pane profesore, v portrétu, který o vás napsal deník Mladá fronta Dnes 5. června roku 2003 za to, co se vám nejvíce povedlo, označil moment, teď cituji doslova: "Když naše knížka Psychická deprivace v dětství vyšla v Sovětském svazu. Že jí vydaly v USA, to byl také úspěch. Ale, když mohla být vydána v zemi, kde je považována za kolébku socialistického myšlení a socialistické výchovy, tak to bylo vítězství," konec citátu. Jaká úskalí to mělo, než knížka Psychická deprivace v dětství vyšla v Sovětském svazu?

Ono úskalí, že jo, to vlastně nezáleželo na tom, jestli, že my bychom jí do Sovětského svazu nabízeli, že jo, to nás ani nenapadlo. Vždycky knížky v té době, aby byly přeloženy do cizího jazyka, to znamenalo, že musela být velmi silná poptávka odtamtud. To znamenalo, že někdo se musel za to brát, musel mít o tu věc samotnou zájem. A my jsme měli něco v rukou, co neměli nikde jinde. My jsme měli přirozený experiment, který u nás trval nejméně patnáct let beze změny, ono to bylo více, ale my jsme mohli sledovat prostě děti, velice do jisté míry detailně a podrobně to, co jinde udělat nemohly. Takže my jsme se stali svým způsobem takovými vzácnými v téhle té oblasti. A jak to do toho Sovětského svazu přišlo, to znamenalo, že tam už se měnila situace, to byl symptom znamení změny situace v samotném Sovětském svazu, že už prostě odklon od kolektivní výchovy. A oni se začali zajímat o kritiku kolektivní výchovy a o to, co se o tom ví. Takže se oni o tom jistě nedověděli od nás, že jo, to jaksi, my jsme neměli opravdu kontakty s těmi sovětskými psychology na týhle tý úrovni žádný. Do dětské vesničky přišel nějakej Ukrajinec a Estonec, ale první, s kým jsme se setkali a kdo měl o tuhle tu věc zájem, byl Estonec jeden, který pak emigroval do Spojených států. Ale to už byla éra jiná. Čili, ten zájem vyšel ze Sovětského svazu. A nabídka našemu /nesrozumitelné/, že jo, ta nakladatelství měla prostě tyhle ty kontakty. A oni to vydali ve sto tisících výtiscích a ono se to tam rozběhlo prostě. A tak my jsme měli, pan doktor Ovsjanikov, který zkoušíval u nás u kandidatury, takový tam dělal překlad, moc báječný člověk, tak to bylo prostě něco, my jsme tam museli škrtnout některé, jedna pasáž se tam vůbec nemohla dostat ...

To znamená, že zapracovali?

Zapracovali, a to na nikoliv, zas, inu ty paradoxy, něco, co by člověk řekl, že by bylo nebezpečnější, to tam zůstalo. Ale celá pasáž o izraelském kibutcu, který my jsme svým způsobem kritizovali, ale bylo to o Izraeli, tak prostě to bylo pryč. Čili, takový, jak se dělí některé ty nesmysly, že jo, že ještě něco má, ale stačilo asi jenom tohle slovo, nebo něco, pryč s tím. Kibutc bylo něco, co napodobilo trochu kolektivní, nebo napodobilo, hodně napodobilo, že jo. A my jsme se o tom zmiňovali a vykládali prostě, co jsme znali z literatury a z toho. Takže by to ...

To znamená, že pro ně asi bylo nepřijatelné socialistická kolektivní výchova a kibutc?

Kibutc prostě nebyl.

Když se zaměřím právě na tento okamžik. Stalo se, když tato knížka vyšla v tak vysokém nákladu v Sovětském svazu a že vám to de facto pomohlo i v Československu?

Nevím, my jsme neměli špatnou pozici, musím říct, já jsem měl vždycky dobré šéfy. Lankmayer, kolega, dobrý přítel, měl taky. Takže my jsme nebyli, řekl bych, nějak zvlášť ohroženi. Já jsem měl postavení, nikoliv žádné vysoké, ale slušné a vždycky podřízené. Takže nepocítili jsme, že by nám to nějak pomohlo, že jsme byli nějak hluboce vepsí, to nebylo, ale prestiž ano, jistě, to byla, ale paradoxně se vám to projevilo v něčem úplně jiném. Dovolíte, abych vám řekl ...

V čem?

Já jsem jednou byl pozván, jak to tak bývalo, na pasový úřad, já naiva jsem myslel pasový úřad k výměně pasů. A já jsem podíval na pas a on mi skutečně docházel. Já jsem řekl: "No, to je báječné, oni nějak to sledují, takhle pečlivě, že mě předem vyzývají." Dostavil jsem se na ono místo, nebyl to pasový úřad, bylo to prostě takové zvláštní místo, bylo to ve Strašnicích, tam byli dva pánové. A jeden se jmenoval Novotný a druhý se jmenoval Novák, nebo takováto jména, že jo, za chvilku jsem říkal: "Tak já jdu s tím pasem." A oni mi říkali: "To není kvůli pasu, to je kvůli něčemu jinýmu." Tak tedy vyšlo najevo, jak už je vám jasné, o co to šlo, že jo, a dlouze, dlouze, prostě řeč dlouhá o našich stycích s cizinou, dopisy, který dostávám, co s cizinou máme a o psychické deprivaci v knížkách, který vyšly v cizině, jak prostě jsem na tom. A my jsme, já jsem, jo, a nakonec vám vyšlo z toho, že jsme dostali peníze, my jsme dostali skutečně peníze v rublech, my jsme prodali starého wartburga a koupili si novýho, a to bylo na udání, že prostě jsme si pomohli k nějakým penězům z ciziny. A ty peníze byly rubly, které přišly za tuhle tu knížku, že jsme si koupili auto.

Bál jsem se, že ti dva pánové, Novotný a Novák, že vás lámali a chtěli, abyste spolupracoval?

Mého bratra, řadu lidí, kteří byli kolem, kolegů. A mně se toto nestalo, a toto byl ten zážitek, který, takže nechtěli od mě nic dál, poněvadž mě ani nezmáčkli více. A tam nám tedy tato edice ruská pomohla.

A také ale bezesporu knížka, která vyšla v Sovětském svazu, ale také ve Spojených státech, tedy knížka Psychická deprivace v dětství pomohla v tom, nebo přispěla k tomu, že byl přijat nový zákon o rodině, že byly otevřeny další SOS vesničky a podobně?

Koukněte, ono to bylo trošku jinak. Ten nový zákon o rodině vlastně už byl v roce 64, on vlastně 63, ale 64 vstoupil v platnost. To už bylo pod vlivem té Lankmayerovy přednášky a tažení, které potom vedli sami dětští lékaři a ředitelé těch dětských domovů. A ovšem paní Helena Klímová, tehdy mladá novinářka, že ve spojení s paní primářkou Damborskou napsala, teď nevím, do kterých novin to bylo, památný článek jako "Míšenské jablíčko" a ten kritizoval už dětské domovy, přimlouval se za rodinu. A to byla ta tendence, která potom vedla k tomu, že na to státní legislativa u nás reagovala už tím novým zákonem o rodině, kde rodina byla na prvním místě mezi výchovnými institucemi, to bylo v socialistických zemích tehdejší doby úplné unikum, to byla zvláštnost, to byla novinka. Představte si, že v Rumunsku v /nesrozumitelné/, že jo, tohle to měl až dokonce svého režimu.

To znamená, že pak v době normalizace už nebyly problémy s chápáním rodiny a postavením rodiny?

Nebyly v takové, ne, ne, nebyly, to už fungovala vlastně dětská vesnička, že jo, od roku 70. A 74 byla uzákoněna pěstounská péče. Čili něco, co bylo zrušeno v roce 50, bylo obnoveno v roce 74.

Pane profesore, dovolte, abych teď citoval vaše slova, pocházejí z předmluvy vaší knihy Co děti nejvíc potřebují, cituji doslova: "Výchova dítěte je tvořivé dílo," konec citátu. Vy také říkáte, že výchova dítěte je individuální umělecké dílo. Jste přesvědčen o tom, že většina rodičů je dostatečně poučená, jak postupovat, aby, řečeno vašimi slovy, to umělecké dílo bylo co nejdokonalejší?

No, vidíte, když už jste to takhle řekl, tak je v tom určitý spor. Řeknete, to učení rodiče. Tak ono to poučení, ta výchova, když jsme řekli umělecké dílo, tak neleží a nepadá, nestojí a nepadá s vědou. To není věda, která by se dala dělat, přenést teda do té praxe. Mně tak vadí, když se někdy říká, že prostě řidič, má-li řídit auto, tak musí projít kurzem a musí strávit tolik a tolik hodin, naučit se s tím autem všecko možné. A rodiči se stáváme, aniž tedy jsme nějaký kurz prošli, že by teda bylo dobře, aby nějaké kurzy byly. Ano, bylo by možná dobře, kdyby byly takové kurzy. Ale vztah k dětem a ty základy výchovy jsou nám dány od přírody. My prostě se těmi rodiči stáváme, poněvadž jsme takovými byli od pravěku. A po statisíce let nás bylo pěstováno, kultivováno a do nás zaséváno mnoho z toho, co předáváme dál a my tomu neutečeme. My prostě buďto děti máme rádi, nebo nemáme rádi, a to je to podstatné. Buďto je chceme, nebo je nechceme a na tom závisí to ostatní. Jestli se ještě něco navíc dozvíme, to je tak trochu paráda, to je to dobré. Ale to, je to k dobrému, ale to základní je dáno daleko hlouběji a moc s tím nadělat nemůžeme.

Záleží, zda se nové věci dozvídat chceme, aby to byla ta paráda, řečeno vašimi slovy?

Ano, ano. A my tak se tou parádou trochu zabýváme.

Dobře. A myslíte, že to povědomí o té parádě, zkrátka, aby skutečně, když zůstanu u vašeho příměru s uměleckým dílem, ti sochaři, kteří vychovávají umělecké dílo, tedy dítě, aby byli poučení?

Je dobře, aby byli poučeni. Jsou určité věci, které bychom měli znát. Ale i to, co známe, tak je k dobrému. Představte si, když máte dítě ve vývoji, vždyť to je úžasně dramatický děj, každý den se něco děje, každý den něco objevuje se. A teď, když my můžeme očekávat něco, tak už se na to připravujeme. A my se na to těšíme. A teď, když to objevíme, tak jsme těmi objeviteli. Ona je to taková cesta po neznámých končinách. Odpusťte, že si tak trochu přisadím, ale teď vyšla taková naše knížka, která se jmenuje Rodičům na nejhezčí cestu, tedy, bych řekl, ta cesta a objevitelská. A abychom objevovali nám dosud neznámé krajiny, tak musíme být taky trochu poučeni. Ono to nejde jen tak se pustit do dobrodružství, aby z toho člověk něco měl, tak musí něco vědět. A o to vědění se tedy staráme.

Vy se do dobrodružství pouštíte zhruba už padesát let. Dovede vás něco, ještě při styku s tím pacientem po zhruba padesátileté praxi, zaskočit?

Ano, dovede, představte si. Za tu dobu jsem se nenudil. A on každý ten osud člověka a i ten vývoj dítěte a ta jeho cesta, ta rodičovská nejhezčí cesta je svým způsobem originální. Ona ta umělecká díla jsou originální jak od přírody, tak potom i tím tvořím dílem výchovy, jak to říkáme. Ono vždycky je něco nového. A máme své pomocníky, asistenty, že. A při té práci poradenské vždycky ještě někdo je. A já se jim s tím svěřuju. A můžu říct: "Vážení, víte, tohle to já jsem ještě neviděl. To jsem nezažil." Není to tak, že by to bylo všechno, ale některé spojitosti prostě jsou tak vzácné, že ...

Jako například?

... se s nimi setkáte. Teď vám nedovedu říct, ale i máte určité choroby, které prostě se objevují vzácně. A teď vám přijdou se svými psychickými důsledky. Já, ne, že by to bylo úplně to nejvzácnější, ale odpusťte zase, že si trošku zaběhnu jinam, my se zabýváme vším špatným. Ale teď si představte takový případ, kdy se narodí dítě s rozštěpem patra a rtu, že jo, to je něco zcela nezvyklého, že to se nestává každý den. A teď vidíte, jak to rodiče přijmou, nebo nepřijmou. Vždyť to je místo té pusinky, tam je najednou vlastně otevřená rána, která tam nějak ční, že jo, to je něco, co na jedné straně vede k zděšení. A s tímhle se vyrovnat, to je těžké. A na druhé straně máte lidi, kteří to přijmou, prostě jako, nechci říct samozřejmost, ale jako hned od začátku jako určitý životní úkol, poslání s tímhle tím dítětem něco udělat, starat se o něj, udělat mu život tak, jak bude pěkný. Čili, narazíte na něco, co vás vždycky překvapí někdy v tom špatném, někdy v tom dobrém. Co já jsem viděl lidí, kteří se dovedli, ono to slovo obětovat se není dobré. Ono to není obětování, ale je to nasazení, angažovanost prostě pro to dítě. A lidi, kteří jsou v situaci v děsně těžké, se dokázali udělat pro to dítě a pro sebe a celé to prostředí nejenom radostné, ale, řekl bych, i veselé.

Říká psycholog Zdeněk Matějček. Já děkuji za třicet minut, které jste věnoval rozhlasové stanici BBC. A věřím, že se u těchto mikrofonů nescházíme naposledy. Děkuji za rozhovor. A někdy příště na shledanou.

Já vám děkuji taky.

Bylo to však naposledy. Tento zatím nepublikovaný rozhovor s profesorem Zdeňkem Matějčkem jsme pořídili před několika měsíci. Takové bylo Interview BBC. Od mikrofonu se loučí Václav Moravec.

Transkripci pořadu pořizuje společnost NEWTON I.T. Přepis neprochází jazykovou úpravou BBC.

- zpět -