Petr Eben:
Hudba nejen zní, ale i oslovuje

K rozhovoru s Bohem nepotřebujeme slova
"Mohu se vám pokusit říct, jak vypadá můj život dnes. Nikdy jsem si nemyslel, že člověk může přijít o něco, čím si je úplně jistý. Moje spolehlivá paměť mě začala opouštět. Je to hrozný pocit, když nemůžete říct, co byste chtěla. V té chvíli oceníte, co to znamená žít s někým padesát let. V minulém roce jsem oslavil se svou ženou zlatou svatbu a tak dobře se známe, že se domluvíme i beze slov. Můj den i noc se rozdělily po čtyřech hodinách, kdy beru léky. Vycházím vždy před tím z domu ven, a tak znám naši ulici a sídliště v každou denní i noční hodinu. Vím, které okno svítí o půlnoci nebo v jednu; ve tři hodiny ráno je úplně mrtvo a chodím úplně sám. V té chvíli oceníte, že jste se naučila mluvit s Bohem, protože k tomu nepotřebujete žádná slova."

Nekonečné chvíle hrobového ticha
Na počátku životní i tvůrčí dráhy skladatele byly tragické zážitky z války, jejíž část strávil v koncentračním táboře: "Viděl jsem smutnou kořist smrti, když jsem kopali masové hroby a ukládali do nich mrtvoly po náletech. Ale jednou jsem se díval smrti opravdu do očí a na ten okamžik nikdy nezapomenu. Bylo to v táboře na Velký pátek pětačtyřicátého. Nacisté nás najednou odváděli místo do práce někam do lesů, prý na odvšivení. Vynořila se budova s vysokým komínem. Při vstupu nás svlékli do naha, odebrali nám šatstvo a hnali nás do místnosti se sprchami. Věděli jsem toho dost, nepotřebovali jsme poučení. Nikdo to ovšem nevyslovil. Když se zavřely dveře, chytli jsme se s bratrem za ruce a čekali, co z těch sprch půjde. Byla to nekonečná chvíle v hrobovém tichu a smrt byla tak blízko, že jsme se jí mohli dotýkat. Pak najednou z těch sprch začala téct voda a já s tím proudem vody objímal život jako nesmírný dar. Snad musí člověk prožít ono absolutní ohrožení života, aby celým srdcem poznal jeho cenu."

Byl jsem to opravdu já?
Petr Eben napsal téměř dvě stovky orchestrálních a komorních skladeb, kompozic pro sólové nástroje (nejvíc pro varhany a klavír), vokálních děl od velkých oratorií, mší a kantát až po dětské písničky. Jenže skromně pochybuje, že na to byl sám, přičítá zásluhy i jiným: "Napsal jsem. Ale byl jsem to opravdu já, který to psal? A kdo to všechno ve mně psal s sebou: rodiče a mládí, učitelé, ke kterým jsem chodil, rodina, se kterou žiji, skladatelé, které mám rád, a kdo ještě, o kterém vím a o kterém nevím."

Ale proces tvorby je přece výsostně osobní, nebo snad ne? I o tom má své upřímně skromné mínění: "Když začínáme psát skladbu, jsme tak naprosto bezmocní, chudí, oloupení o svoje řemeslo i umění, a tak bez milosti vydáni napospas tomu, co nám jako almužna přijde odněkud a my ani nevíme odkud, že jenom blázen by mohl být pyšný na svoje schopnosti. Zdá se opravdu opovážlivé užít jednotného čísla a říct napsal jsem skladbu. A tak je skladba opravdu jako dítě, které není výsledkem náhodného sblížení dvou bytostí, ale průsečíkem dvou drah, které od počátku času směřovaly tak, aby se v jednu chvíli setkaly."

Inspirace je jako ponorná řeka
Skladatel se podle něj pozná podle toho, že má naléhavou potřebu komponovat: "Zdá se mi, že to, co dělá skladatele skladatelem, je vedle jeho schopnosti psát i neschopnost nepsat. A tak bych definoval skladatele ne jako člověka, který píše hudbu, nýbrž člověka, který musí psát hudbu. Který je celý nesvůj, když pár dní nic nenapíše, a který by byl hluboce nešťastný, kdyby nemohl psát vůbec."

Ke komponování ale musí jistě přijít ten pravý okamžik, moment inspirace. "Zřídkakdy vzniká skladba tak, jak to vídáme ve filmu: skladatel jde přírodou, ruce založené za zády, náhle spatří západ slunce, břeh moře nebo požár, fascinovaně hledí a pak úprkem běží domů, vrhá se ke klavíru, divoce do něj buší a píše celou noc - a druhý den už se hraje hotová symfonie." A jak je to tedy? "Inspirace je jako ponorná řeka. Přijme podněty a až později se nečekaně vynoří a překvapí okolí i skladatele samotného. Je jako zrnko hozené do půdy, které dlouho dříme, a pak se objeví ve zcela nové podobě, tak rozdílné, jako právě suché žluté zrnko - a rašící zelen výhonek. Jsou tu samozřejmě ony velké inspirační momenty - radost, smutek, touha po svobodě, smrt blízkého člověka, velká burcující událost a nejmocnější z nich - láska. Vždyť pod jejím vybídnutím začne básnit nebo skládat i student střední školy, natož skladatel!"

Však také první skladby desetiletého Petra byly písničky na milostné texty. Věnoval je spolužačkám.

Humanismus, láska a pokoj mezi lidmi
Významná část tvorby Petra Ebena je věnována duchovním tématům. "Ze všech druhů umění je to právě hudba, jež má k duchovní látce nejblíže. Sochař pracuje s hlínou a malíř s barvami, i sebekřehčí poezie je vázána na konkrétní slova; jen hudebník pracuje s něčím, co je zcela abstraktní a přitom velmi reálné, co se nedá nahmatat a co přece existuje, má své zákony a dimenze. A proto lze brát prostor ducha jako realitu."

Lze tedy vůbec vyslovit témata či myšlenky, o něž v hudbě jde? "Byl bych šťastný, kdyby mé skladby mohly alespoň nepatrně přispět ke spiritualizaci světa, který se dnes příliš utápí v hmotnosti a ztrácí vlastní cíl života. Do této kategorie patří všechna má témata: humanismus, láska a pokoj mezi lidmi, orientace na všechno krásné, od architektury Prahy až po Chagallova okna, souznění s poezií, nadšení z krásy řeči i řečí cizích, zklidnění našeho věčného chvatu, usebrání v hektickém toku našich dnů."

Pro Petra Ebena je příznačný příklon k liturgickým skladbám, vytvořil mj. pět mší, oratoria, sborové skladby. Ctí sakrální texty, setkání s nimi je pro něj "povznesením a očistou, vykročením ze všedního života s jeho vášněmi a starostmi. Dotek věčnosti - kdo by po něm nezatoužil."

Sborová i sólová písňová tvorba předpokládá náročnou práci se slovem, a tu má Petr Eben odjakživa zvlášť rád. Ovládá řadu světových jazyků, což mu umožnilo, aby mnohá vokální díla psal na texty v originálních jazycích. A ovšem také bezpečnou komunikaci s posluchači, když kdekoliv ve světě přednášel. Dnes ovšem posmutněle dodává: "Jak jsem se je naučil, tak jsem je i zapomněl."

Umění improvizace
Proslavil se i jako vynikající improvizátor, od dětství improvizoval u klavíru i varhan, i v této oblasti je slavný v zahraničí. O improvizaci vytvořil celovečerní autorský pořad Umění improvizace, s nímž vystoupil například v Lyře Pragensis. Také však říká: "Improvizace pro mě není jen oblast, kde bych chtěl ukázat svou určitou specialitu. Cítím lítost, že se toto umění ztratilo, a tak se s radostí snažím své posluchače trochu inspirovat, aby se jím začali znovu zabývat." Neboť "hravost improvizace je lákavá pro publikum stejně jako pro toho, kdo ji provádí." Při svých vystoupeních improvizoval na texty básní i próz, divadelních představení či výtvarných děl. Jako improvizace vznikla i jeho hudba k LP desce na paměť Jana Palacha Kde končí svět, či k veršům Vladimíra Holana, stejně jako varhanní improvizace na Komenského Labyrint světa a ráj srdce. Nejvíc ho ale vždy inspirovalo slovo básníka: "Cítil jsem, že improvizací je možné se mu dokonale přizpůsobit, reagovat na každý jeho záchvěv, vytvořit mu buď důstojný rámec nebo sugestivní atmosféru."

Děti a hudba
Mnoho tvůrčí energie věnoval pedagogické práci teoretické i praktické, jako vysokoškolský profesor na Filosofické fakultě UK i na zahraničních univerzitách. Zabýval se hudební výchovou dětí a mládeže; spolu s Iljou Hurníkem je spolutvůrcem úspěšného hudebního projektu Česká Orffova škola. V jednom rozhlasovém pořadu radí: "S poslechem hudby bych u dítěte začal spíše doma. Neměla by to být jen chvilka, ale slavnostní chvíle, u které by dospělý byl samozřejmě přítomen - ne tak, že by snad pustil dítěti desku a šel za svou prací! Teprve, když doma zjistíme, že dítě už je schopno vnímat delší kus hudby, s ním můžeme jít na část koncertu. Existují přístupné a snadno pochopitelné skladby programní, kde můžeme vysvětlit děj, který dítě pak může sledovat. Ale já bych k těm skladbám od samého začátku připojil i skladby neprogramní, takové hudební hity, které dítě upoutají a zaujmou pouze svou hudební podstatou a ne nějakým mimohudebním dějem. Dítě totiž někdy může oslovit rytmická stránka díla - jako u Bachových Braniborských koncertů nebo Vivaldiho Čtvera ročních období -, jindy zas výrazná, jim blízká melodičnost - jako u Dvořákových Slovanských tanců nebo u Sukovy Smyčcové serenády."

Snad nejkrásnější dětské písničky Petr Eben vytvořil pro Dětský pěvecký sbor Československého rozhlasu.

Překážky jsou spíš užitečné
Všude ve světě je uznáván, vážen a vítán. Cestoval do ciziny jako interpret, skladatel i pedagog. Vyučoval na prestižních univerzitách, získal řadu mezinárodních ocenění. Není divu, že se ho po revoluci nejednou ptali, proč neemigroval, vždyť v zahraničí pro něj nešetřili uznáním, zatímco doma ho pocty jaksi míjely. Neodešel, nemohl: "Já jsem vždycky cítil, že bych tam nebyl šťastný a že se musím vrátit." A dodává: "Nebyl jsem do té míry pronásledován, aby mě to nutilo uprchnout. Byl jsem občas pouze přidušen. A jakkoli to zní paradoxně, pro umělecký i duchovní vývoj jsou někdy překážky spíš užitečné. Člověk je bohužel většinou jako citrusové ovoce: dobrovolně šťávu nevydává, jde to jen pod tlakem. Rozhodující pro setrvání v této zemi byl ovšem i pocit přátelství a solidarity s těmi, kteří zde žili, a zároveň jakási dobrovolná spolupráce s vyšší režií. Cítil jsem jako svůj úkol zůstat tam, kam jsem byl životem postaven."

Zůstává mi řeč hudby
Některé vzpomínky blednou, určitá slova se v povědomí na čas ztrácejí. Co je trvalé? "Na mém nočním stolku leží seznam jmen, která bych nechtěl zapomenout: jsou to moji dva profesoři Bořkovec a Rauch, potom svatí patroni a nakonec seznam těch, kteří mě inspirovali k napsání skladeb: Sokrates, Kazatel, Tomáš Kempenský, Mikuláš Kusánský, Komenský, Jeremiáš, Chagall. Těším se, že se s nimi jednou setkám. Zůstala mi také řeč hudby. Klavír a varhany, které mám doma, mi umožňují, že mohu stále pracovat."

Co tato řeč hudby pro Petra Ebena znamená? "Hudba pro mě není v první řadě něčím, co zní, ale něčím, co oslovuje. Není něčím, co vytváří akustický prostor, ale co vytváří prostor pro já a ty, hudba je pro mě především setkáváním. Setkáním s posluchačem jako oslovení či poselství, setkáním s Bohem jako prosba nebo chvála. Vždycky mi jde o adresáta. Nezajímá mě pouze, jak tón zní, ale jak je slyšen, ne pouze, jakou má barvu, ale jak je tato barva vnímána. Skladba pro mě není vypuštěným balónkem, ale míčem, hozeným a čekajícím na ruce, jež ho chytí."

Na závěr skladatel ještě s jemným nadhledem připomene poselství zděděné po předcích: "Často se ženou vzpomínáme na slova naší babičky, která řekla dva dny před svou smrtí; ta slova moje žena zapsala: Člověk se musí úplně všeho vzdát, aby omládl a mohl vstoupit do nového života. V tomto smyslu začínám být mladší a mladší."

(S využitím publikace Kateřiny Vondrovicové: Petr Eben)

AGÁTA PILÁTOVÁ

Foto JARKA ŠNAJBERKOVÁ

- zpět -

=======================================================================================================

Eben Petr

* 22. 1. 1929 Žamberk - český skladatel, klavírista, varhaník, pedagog a improvizátor
Petr Eben pochází z učitelské rodiny, dětství a mládí prožil v Českém Krumlově. Od 6 let hrál na klavír, od 9 na varhany (samouk), v 10 letech začal komponovat a přijal funkci regenschoriho v českokrumlovském chrámu. V březnu 1945 byl uvězněn v pobočce koncentračního tábora Buchenwald. Po maturitě v rodišti (1948) studoval na Akademii múzických umění v Praze klavírní hru u Františka Raucha a skladbu u P. Bořkovce. V letech 1955-90 působil jako lektor (1977-78 vyučoval skladbu na Royal Northern College of Music v Manchesteru ve Velké Británii), od roku 1989 jako docent na katedře hudební vědy filosofické fakulty University Karlovy v Praze. Po pádu totalitního režimu stanul v popředí českého hudebního života. Od 1990 je profesorem skladby na AMU v Praze. Na počest jeho 60. narozenin byla v Německu uspořádána varhanní soutěž (Korschenbroich) a festival Petr Eben-Fest (Meerbusch). Roku 1994 mu byl udělen čestný doktorát University Karlovy a Česká biskupská konference mu na Velehradě předala Řád sv. Cyrila a Metoděje.
Jako klavírista se Eben kromě provádění vlastních děl osvědčuje i jako doprovázeč při písňových koncertech. Je vynikajícím improvizátorem na klavír i na varhany. Od roku 1957 podnikl mnoho uměleckých a přednáškových cest. V roce 1984 měl sérií autorských koncertů v různých městech USA a podílel se i na Festivalu čs. hudby v Madisonu (Wisconsin, 1988). Své varhanní improvizace předvedl v celovečerních koncertech mimo jiné v pařížské katedrále Nôtre Dame (1983), v Royal Festival Hall v Londýně a v Crystal Cathedral v Garden Grove (USA, 1984) atd. Svůj pořad Umění improvizace provedl v mnoha městech Evropy včetně SSSR a také v USA.
Mezi českými skladateli je výjimečnou osobností i bohatou mezinárodní přednáškovou činností o problematice soudobé hudby, o duchovní hudbě, o české hudbě 20. století apod. (Hochschule für Musik v Mnichově, americké Museum of Art v Clevelandu a Fine Arts Center ve Winston-Salem, darmstadtské kursy Nové hudby, Mozarteum Salzburg atd.). Okruh jeho inspiračních zdrojů je velký rozsahem a je prostoupen ideou humanitní. Na předním místě stojí inspirace křesťanská, zdůrazněná častými citacemi gregoriánského chorálu (1. varhanní koncert, Nedělní hudba a Laudes pro varhany, sbor Ubi caritas et amor, kantáta Vox clamantis, Job, 4 mše, Vesperae atd.). Několikrát se inspiroval antikou: oratorium Apologia Sokratus, sborové cykly Řecký slovník a Odvěká kosmetika na slova Ovidiova, Pozdrav Marsyovi a další. Blízký je mu jak svět lidové poezie (kantáta Starodávné čarování milému, sborové cykly Láska a smrt, O vlaštovkách a dívkách), tak středověký projev milostného citu (Šestero piesní milostných, Písně k loutně) a intimní lyrika (cykly Písně nejtajnější a Písně nelaskavé). Několikrát ho inspirovala Praha, a to jak historická - kantáty Pragensia a Pocta Karlu IV., z nichž první je komponována na texty výrobních receptur rudolfínské doby a byla též zfilmována (zlatá medaile mezinárodní soutěže v New Yorku 1981), druhá na slova zakládací listiny University Karlovy - tak současná (orchestrální Pražské nokturno).
Doménou Ebenovy tvůrčí schopnosti a vynalézavosti je práce se slovem (ve smyslu sémantickém i fónickém) a s rytmickou složkou. Jeho obsáhlé jazykové znalosti mu umožňují komponovat na texty v jejich původních jazycích (Apologia Sokratus na řecký text Platónův, Vesperae na katalánský, Písně na Reinera Maria Rilkeho v německém originálu, Desire of Ancient Things - 3 madrigaly na anglický text Arthura Symonse). Ve zpívaném baletu Maledictiones et benedictiones (Kletby a dobrořečení) použil texty v 13 jazycích, od 3. tisíciletí př. Kr. až po současnost.
Po stylové stránce nepatří ani mezi tradicionalisty ani k stoupencům Nové hudby. Jako historicky poučený autor vyznává zásadu, že skladatel nesmí zcela ztratit kontakt s publikem a stavem jeho hudebního vnímání. V kompozici v zásadě neopouští sféru tzv. rozšířené tonality. Z dosud asi 160 titulů Ebenova díla vznikla řada děl na objednávku: koncertantní symfonie Noční hodiny byla psána pro rozhlasový komorní orchestr v Lipsku, Pražské nokturno (Hommage a W. A. Mozart) pro salzburské Mozart-Festwochen 1984; 2. varhanní koncert pro zahajovací koncert na nových varhanách koncertního sálu rakouského rozhlasu ve Vídni 1983 a ve stejném roce vznikl na objednávku Nederlands Dans Theater balet Kletby a dobrořečení. Osmidílný varhanní cyklus Job (1987) vznikl na objednávku festivalu v Harrogate ve Velké Británii a premiéra celého díla se konala 1988 v Royal Festival Hall v Londýně. Oratorium Posvátná znamení mělo premiéru 29. 10. 1993 v salzburském dómu. Nejhranější Ebenovou skladbou je varhanní Nedělní hudba (1957-59), jejíž 3. větou (proslulé Moto ostinato) chtěl vyjádřit svár dobra a zla v nitru člověka v podobě středověké bitvy. Inspiračním zdrojem skladby Okna pro trubku a varhany (1976) byly Chagallovy vitráže. Devítidílnému varhannímu cyklu Faust (1979-80) předcházela scénická hudba k provedení Goethova dramatu v Burgtheater ve Vídni 1976. V krajních dramatických větách smyčcového kvartetu (1981, podtitul Labyrint světa a ráj srdce - podle stejnojmenného díla J. A. Komenského) podává Eben obraz labyrintu světa, zatímco obě střední věty vytvářejí svět klidu, meditace a zpěvu, ráj srdce. Návrat demokracie do naší společnosti oslavil skladbou Pražské Te Deum, 1989.
Eben je také spoluautorem publikace Čtení a hra partitur (s Jarmilem Burghauserem, Praha 1960) a české adaptace Orffova Schulwerku (s I. Hurníkem, Praha 1966 a 1969). Takřka všechna Ebenova díla vyšla v nahrávkách (varhanní Nedělní hudba 14x, Okna 5x atd.). Dva z jeho synů se také věnují umělecké práci: Marek jako herec, David jako znalec a interpret gregoriánského chorálu, ale i třetí bratr Kryštof, povoláním matematik, ovládá řadu hudebních nástrojů a hrál s bratry v hudební skupině.

- zpět -